Dobu, kdy se objevil první kočár v Čechách nelze přesně určit. Jako ve všech zemích se používalo k dopravě tažných zvířat (koní, mezků, volů). Nejprve se objevily vozy dvoukolové, ze kterých se později staly čtyřkolové. První jednoduché kočáry se objevují na počátku XIII. století k potřebě královského dvora. Byly to jednoduché čtyřkolové vozy, na kterých bylo prosté sedátko. Z toho pak byla upravena truhlice pro ukládání věcí, na níž se sedělo. Kočáry na dlouhé cesty byly opatřeny sedadly zavěšenými na řemenech. První zmínka o těchto kočárech je z roku 1457 kdy český král Ladislav Pohrobek vypravil poselství do Paříže ke dvoru, které žádalo o dceru francouzského krále Karla VII princeznu Magdalenu. Poselství tvořilo 50 nejčelnějších českých, moravských a uherských šlechticů, 700 jezdců a velký počet českých šlechtičen, které byly vezeny na krásných ozdobných vozech tažených bělouši. Tyto vozy byly ozdobené a pozlacené. Muži v kočárech původně nejezdili, protože to považovali sobě nedůstojné, naopak panovnice, kněžny a vznešené dámy používaly kočárů co nejhojněji. Kočáry se rozšiřovaly velice rychle, a to díky rytířům a velmožům, kteří zpravidla měli kočáry dva až tři. Frýdlantský vévoda Valdštýn jich měl při svém dvoře velký počet. Když roku 1630 s průvodem vjížděl do Manheimu bylo v jeho průvodu 43 kočárů tažených 6 koňmi, 16 kočárů tažených čtyřspřežím a 10 dvouspřežím. V průběhu času se kočáry zdokonalovaly a v době baroka byly stavěny s velkým přepychem. Nešetřilo se zlatem, stříbrem ani ozdobami a okrasami. Známo je, že svatební kočár choti císaře Leopolda I. byl pořízen za 38.000 zl. Stálým zdokonalováním nabývaly kočáry krásného a úhledného tvaru, a když Angličané zavedli železné nápravy, staly se také velice bezpečné. V 18. století docházelo k největšímu zdokonalení kočárů hlavně ve Francii a Anglii odkud se k nám dovážely. Rozšířením železnice na našem území se povznesl průmysl i obchod, a tím vzrostla potřeba rychlejší osobní dopravy mezi železničními stanicemi, a tak se rozšířilo ve velké míře používání kočárů nejen ve městech, ale i na venkově. Následně v 19. století podle cizích vzorů započala výroba v Čechách a rychle se zde rozmohla. Původní živnosti (pořádky) jako sedláři založeni (s výsadou Marie Terezie z r. 1741), koláři (s výsadou Karla VI. z r. 1715) řemenáři a uzdaři (s výsadami od Ferdinanda I. z r. 1562 a Rudolfa II z r. 1597), kováři a další, které byly na úpadku, se spojují v tovární provozy a po roce 1850 se začíná vyvíjet tovární výroba vozů pro dopravu osob. Výroba řemeslná nadále pokračovala a po vydání živnostenského řádu r. 1859 se zakládala společenstva sedlářů a zhotovitelů kočárů, kovářů a kolářů. Kočárníci soustřeďovali nebo přičleňovali jednotlivá řemesla ve svůj jednotný výrobní proces. Přidružovali: truhláře, sedláře, zámečníky, kováře, lakýrníky, čalouníky, pozlacovače, a jiné. Výroba kočárů se prováděla částečně po továrnicku, částečně po řemeslnicku, a také živnostníci zde měli místo. Ti však dělali jen určité části a další si nechávali dělat.
Také zdroje materiálu pro výrobu vozů jako je dřevo, železo a kůže byly na našem území dostatečné jen kůže používané na střechy vozů se k apretuře (apretura je vrstva na kůži například z bílkovin, šelaku, vosku, umělých pryskyřic, nitrocelulózy a pigmentů – nepropouští vodu, páry a vzduch) zasílaly do Mohuče a Wormsu (města v německé spolkové zemi Porýní-Falc). Ocelová pera a osy se dovážely z Offenbachu a hlavně ze Štýru. Pro stavbu luxusnějších vozů se dováželo dřevo hickoryové, mahoniové a ořechové z Ameriky, lakované kůže z Anglie, hedvábné látky a kozinky z Francie.
V roce 1891 se uvádí, že na území Čech bylo 12 továren, z toho 4 na území Prahy. V této době se na našem území vyrábělo každoročně 1600 kočárů, které byly určeny hlavně na vývoz do Německa, Ruska, Rumunska, Indie a Ameriky a několik tisíc povozů nákladních. Srovnání průměrných cen kočárů u nás a v Paříži:
Polokrytý kočár 550 – 600 zl. – 2500 fr.
Dvousedadlové coupé 800zl. – 4000 fr.
Landauer 800 – 900 zl. – 5000 – 6000fr.
V celém Rakousko-Uhersku nebylo žádných odborných kočárnických škol. Pouze ve Vídni vycházel jeden časopis a dva v Německu. Význačný byl časopis ve Francii Le Guide du Carrossier. Proto naši stavitelé kočárů odcházeli do ciziny, kde se učili ve význačných firmách a u slavných stavitelů kočárnickému řemeslu, a následně se vraceli, zakládali zde firmy nebo pracovali v dílnách založených jejich otci nebo v zavedených závodech.
Výsledky jejich práce je možné si prohlédnout v Muzeu kočárů v Čechách pod Kosířem, které vybudoval pan Václav Obr, jako poděkování všem stavitelům kočárů a mistrům jednotlivých řemesel, která byla zapotřebí ke stavbě kočárů. Byla by velká škoda zapomenout, kde tito mistři měli své dílny a továrny a kde vznikaly dnes obdivované a některé dosud funkční kočáry a vozy. Proto před mnoha lety začal vznikat seznam výrobců a stavitelů kočárů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jde o zmapování výrobců a dohledání jejich historie případně až k dnes žijícím potomkům, kteří mnohdy ani neví, co jejich předci vyrobili za nádherné věci. Proto budou postupně na těchto stránkách představováni jednotliví stavitelé a veřejnost si může přečíst něco o našich stavitelích kočárů a následně si prohlédnout kočáry v muzeu. Do tohoto pátrání po minulosti řemesel se můžete zapojit i vy, pokud znáte ze svého okolí někoho, kdo se zabýval výrobou kočárů, lamp, kol nebo postrojů na koně či kování a ozdob, nebo máte doma starý kočár a znáte výrobce, tak stačí jen kontaktovat Muzeum kočárů a můžete velkou měrou přispět k doplnění chybějících informací. Zdroj: Zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze 1891.
